Kapitán říční plavby Luboš Havelka

(Rozhovor s Lubomírem Havelkou připravený pro Listy regionů - září 2018)

O dopravě na vodních tocích v Evropě
s kapitánem říční plavby Lubomírem Havelkou

Boskovický rodák Luboš Havelka proplul na nákladních říčních lodích velkou část vodních cest na severozápadě Evropy. Letos na jaře se vrátil do Boskovic; jeho přednáška emeritního kapitána o zajímavostech říční plavby, kterou uspořádalo Mezigenerační centrum, se setkala s velkým zájmem. Přesto, že je již v důchodovém věku, potřebné licence pro funkci kapitána si stále udržuje a v případě potřeby zaskakuje za kolegy v Německu či Nizozemí. Plavectví má Luboš dobře zakotvené i v rodině; u říční dopravy jezdí jeho syn a nyní už také vnuk. Díky tomu, že jsme spolužáci, podařilo se mi Luboše přesvědčit, aby se o své celoživotní zážitky a zkušenosti podělil se čtenáři Listů regionů.

Luboši, jak se kluk z Boskovic dostane na kapitánský můstek moderních říčních lodí?

Na konci 9. třídy základní školy jsem se rozhodoval kam dál. Dostal jsem tip na volbu opravdu lákavou, jít do učení k národnímu podniku Československá plavba labsko-oderská. Udělat přijímačky nebyl problém a tak jsem v roce 1966 nastoupil do učiliště v Děčíně Boleticích na učební obor lodní mechanik. Začátek nebyl úplně snadný – napřed chmelová brigáda a pak nezvykle dlouhé odloučení od rodičů, od domova. Navíc v tu dobu bylo běžné, že starší učni, mazáci, se snažili nováčky komandovat. Já ale měl už v té době velmi dobrou fyzickou kondici; i ty krušnější začátky jsem zvládal dobře.

Dostali jste se na loď už v prvním ročníku?

To ještě ne; v prvním roce se po 14 dnech střídala výuka ve škole s praxí v zámečnických dílnách. Ve druhém ročníku se opět škola střídala s praxí, to ale už ve výcvikové plovoucí dílně. Střídali jsme se v cyklech – elektro, motory a lodnický výcvik. Ve školním vyučování kromě základních všeobecných předmětů přibyla také technologie motorů, plavební zeměpis a nauka pojednávající o stavbě lodí.
Ve třetím ročníku byla škola už jen 3 měsíce a 6 měsíců jsme měli praxi na lodích v provozu. Jako učni plavčíci jsme dostávali pouze diety, žádný plat. Dodnes si pamatuji, jak vedoucí pan Kopřiva určoval kdo na kterou loď půjde. Samozřejmě největší zájem byl o to, dostat se na lodě závodu zahraniční plavby. U tohoto výběru se zohledňovaly dosavadní učební výsledky a musím se pochlubit, že jsem už v třeťáku plul do Hamburku a do Štětína. To víš, bylo to terno, ještě jsme byli úplná ucha a už jsme prolézali v Hamburku Reeperbahn, uličky lásky, byli jsem se podívat ve čtvrti St. Pauli v klubu, kde začínali Beatles ...

To by bylo terno i pro současné sedmnáctileté učně... Po vyučení jsi pokračoval na lodích zahraniční plavby?

Ano, nastoupil jsem jako lodník. Tehdy to bylo tak, že část absolventů jezdila na vlečných člunech a část v pravidelnějším turnusu na motorových lodích. Já jsem se stihl oženit ještě před vojnou, takže jsem se snažil dostat do turnusu, což se mi jako ženatému podařilo. Ovšem záhy následovala vojna. Na tu jsem si také nemohl stěžovat; byl jsem v Hněvicích, kde jsme jako strážní útvar hlídali výrobní závod Benziny. Vojna, jak bylo tehdy běžné, byla pro mladého kluka mezníkem; někdo se zamiloval a oženil, další zvolil jinou kariéru, mnozí se na lodě už nevrátili. Já jsem po vojně pokračoval v plavbě a musím říct, že na své pracovní začátky velice rád vzpomínám; měl jsem štěstí na dobrý pracovní kolektiv. S mnohými tehdejšími kolegy se stále navštěvujeme, nebo si alespoň píšeme.
Jaký byl tvůj další kariérní postup?

Po cca 7 letech praxe ve funkci lodníka jsem se přihlásil do kursu, ve kterém jsme se připravovali na složení kapitánských zkoušek. Po jejich složení jsem nastoupil na motorovou loď jako loďmistr s patentem, dříve to byla funkce kormidelník. Na těchto lodích byla většinou posádka ve složení kapitán, loďmistr a strojník. To bylo v roce 1977 a dva roky nato jsem dostal svou první loď jako kapitán. Ten kapitánský patent ovšem nebyl zdaleka jediný, který jsme museli získat; k němu se dělaly (a dělají stále) zkoušky k oprávnění plout do přístavu Hamburk, do jednotlivých kanálů, na Rýn atd. Zkoušky se skládají v Německu; takže dobrá znalost jazyka je nutností.
V 80. letech jsme jezdili do Hamburku, do polského Štětína a po kanálech; po Středozemním kanálu do Magdeburgu a Braunschweigu, prostě tam, kam bylo třeba dopravit náklad. Pracovní doba byla velmi náročná, zhuštěná, ale nikoliv na úkor volna. Během roku to vycházelo tak, že jsem byl 6 měsíců v práci a celkem půl roku doma. Doma ovšem ne; našel jsem si jako přivýdělek práci pro Cestovní kancelář mládeže, u které jsem jezdil se zájezdy jako průvodce; většinou do německy mluvících zemí.
Po roce 1989 jsme se s kamarádem domluvili a začali pracovat pro jednu firmu z Duisburgu a později i pro další německé rejdaře, takže jsme jezdili převážně na Rýnu, Mohanu, a kanálech. Opět bylo třeba dělat další zkoušky pro tyto toky a třeba také na námořní vodní cesty, to jest až po ústí řeky do moře. Dnes zde jezdí mnoho bývalých absolventů učiliště ČSPLO, ale také hodně Slováků, Poláků...
Vzpomínám na zkoušky pro získání patentu na Rýn. Byli jsme tam dva Češi a šest Němců; my jsme udělali zkoušky na jedničku, čtyři Němci vypadli a zbylí dva to udělali tak tak – těm nás dával zkušební komisař za vzor. Musím říct, že čeští plavci jsou v Německu velmi ceněni, týká se to především "staré gardy"; bývalých učňů z Boletic, kteří prošli opravdu důkladnou přípravou pro práci na lodích. Jestli si někdo z nás tehdy stěžoval na zbytečně tvrdý dril při výcviku, tak získané dovednosti později určitě ocenil. Jednou v Rotterdamu jsem s úsměvem sledoval, jak se parta mladých lodníků ze sousední lodě marně snaží použít vrhací lanko (které se používá při vyvazování, díky němu se na břeh dostane silné a těžké vázací lano). Jednoho jsem si pak zavolal a ukázal mu, jak se to dělá. Byl překvapený, že je to tak jednoduché, stačí jen vědět jak na to. Bavili jsme se německy, ale nakonec se ukázalo, že je Slovák...
Následovalo dlouhé období, ve kterém jsem opustil řeku. Po narození mladšího syna jsem se věnoval rodině, rodinné firmě a k plavbě se vrátil až v roce 2014.

Díky přednášce, kterou jsi na jaře měl zde v Boskovicích, vím, že dokážeš fundovaně hovořit o vnitrozemských vodních cestách u nás i v Evropě, včetně jejich historie. Myslíš, že bychom se tomuto tématu mohli věnovat v další části Tvého vyprávění?

Když to bude čtenáře Listů regionů zajímat, tak určitě ano.

Luboši, děkuji za poutavé vyprávění.

Petr Hanáček

Fotogalerie
(foto archív L. Havelky)