Rakousko na „lehách“ 2011
podél Dunaje do Hallstattu

píše Zdena Kubanová, souhlasí Franta Forman

Po absolvování dovolené na lehokolech s motory v Maďarsku v roce 2008 jsme o několik let později opět uvažovali, že si takový výlet s obměnou zopakujeme a naplánovali jsme zpočátku cestu s kamarádem Erikem, který postavil stejný typ lehokola a opatřil ho rovněž motorem. Erik však bohužel musel svoji účast na této akci zrušit, proto jsme přehodnotili destinaci a rozhodli jsme se, že tentokrát navštívíme Rakousko. Nejdelší část cesty měla probíhat po Dunajské cyklostezce č. 6, dále pak jsme zvolili za cíl městečko Hallstatt v oblasti Dachsteinu.

Dlouhodobá předpověď počasí na poslední týden v červenci nebyla příliš příznivá, v den odjezdu bylo pod mrakem a celkem chladno, přesto jsme podle plánu vyjeli z Penčic v neděli 24. 8. 2011 v 8 hod. na cca osmi až devítidenní plánovanou trasu. První den nám počasí přálo. Cesta vedla do Hulína, Otrokovic a snídani jsme chtěli absolvovat v „našem“ oblíbeném fialovém bufetu v Napajedlech, ale tam neměli nic k jídlu, tak jsme si dali jen kafe a jeli dál na Spytihněv, Strážnici a před Hodonínem jsme obědvali v motorestu Inablanka v Rohatci. Vyklubalo se sluníčko a provázelo nás i na další části nedělní trasy, která končila v kempu Rudava v Malých Levárech. Od doby naší poslední návštěvy byla vylepšena recepce a sociálky, cena za jednu noc pro dvě osoby a stan byla 7 €.

Druhý den, pondělí 25. července jsme se probudili do deště. Posnídali jsme, sbalili věci a přemístili se pod střechu bufetu u přírodního koupaliště a nezbylo, než čekat až přestane pršet. Zase se nám poštěstilo a k polednímu déšť zeslábl natolik, že jsme vyjeli směrem na Záhorskou Ves, kde jsme poobědvali a pokračovali k přívozu přes Moravu. Ve vsi nás strašili, že kompa nefunguje pro vysoký stav vody, ale přesto jsme tam zamířili a zrovna se chystala první jízda po bezpečnostní přestávce.

Přívoz čile funguje tam i zpět, do Rakouska však míří více aut, než na stranu opačnou.

V mžiku jsme byli v Rakousku

a pokračovali silnicí č. 8 na Vídeň. Ve Vídni jsme jeli po hlavní v tom velkoměstském provozu tak dlouho, dokud jsme nenarazili na vodu.

Bylo to slepé rameno Dunaje blízko jachetní školy a od té chvíli už jsme se pohybovali většinou po cyklostezkách.

Jedeme po pravé straně vody, dostáváme se do centra Vídně. U vody je spousta cyklostezek, sportuje tu hodně lidí – jezdí na kolech a inlinech, chodí, běhají – a dostáváme se k hlavnímu toku řeky. Tam pozorujeme loď a zjišťujeme, že jedeme po proudu, vracíme se tedy po cyklostezce na opačný konec Vídně a pokračujeme proti proudu po pravé straně Dunaje za vodním dílem, které rozděluje hlavní tok a slepé rameno.

Dunaj je široký a krajina plochá, jen nad protějších břehem se zvedají kopce. K večeru přijíždíme do Tullnu, kde se ubytujeme v místním kempu a jdeme se podívat do městečka.

Tulln je plný květin a pěkně osvětlený. Dáme si pivo a jdeme do kempu. V sousedním stanu jsou Holanďané, kteří jedou od pramene Dunaje dolů po proudu a celou cestu jim prší. Trochu nás vystrašili, zvláště když druhý den ráno prší, ale po snídani balíme

a vydáváme se v nepromokách na cestu. Je úterý 26. 6. 2011. Po pár kilometrech se ukazuje opět sluníčko a je krásně. Cyklostezka je dobře značená, což se ale o okresních silnicích říct nedá.

Stezka nás vede do Kremže krásnou krajinou s ovocnými sady s meruňkami,broskvemi, jablky a vinohrady. V Kremži je volba pokračovat po cestě nebo jet k Dunaji doprava, volíme první možnost a rychle se po hlavní silnici posouváme kupředu. Je však velký provoz a proto se rozhodujeme vrátit k Dunaji po klidnější cestě. Po několika kilometrech se však ukázalo, že musíme překonat několik pásem kopců a naráz je celý časový náskok pryč. Navíc musíme tlačit v horku těžká kola několik kilometrů a máme co dělat, abychom stihli do večera dojet do dalšího kempu u Dunaje. Tuto část cesty jsme nazvali horskou etapou.

Nakonec se po dlouhém sjezdu dostáváme do kempu u Dunaje, jdeme na obhlídku městečka, dáváme vínko v kempové hospůdce a jdeme spát. Brzy ráno opouštíme kemp a pokračujeme dále podél Dunaje proti proudu. Na některých místech je možno cestovat vpravo i vlevo od toku Dunaje.

Naším nejbližším cílem je město Wels, které leží už mimo dunajskou cyklostezku . Je středa 27. 7. 2011. Značení kolem města je nedostatečné, dvakrát se dostáváme na jedno místo, lidé na nás chrlí německé výklady cesty, ale nerozumíme až nakonec narazíme na cyklisty, kteří nám cestu vysvětlují anglicky a stačí to na to, abychom se vymotali z města a nabrali správný směr. Na první neznačené křižovatce se musíme opět ptát, není ani jasné, která cesta je hlavní a která vedlejší, ale už to dlouho netrvá a jsme tam, kam jsme se potřebovali dostat a k večeru se v pořádku dostáváme do Gmundenu. V kempu jsou Češi z Hradce Králové a chrlí ze sebe své zážitky, až nás z toho málem rozbolí hlavy. Stavíme stan a jdeme se zchladit do ledového jezera. Gmunden je lázeňské město a večer všude hlaholí muzika a lidé se baví.

Druhý den je čtvrtek 28.7.2011 a my se po snídani vydáváme na poslední etapu do našeho cíle – Hallstattu.

Celá cesta sem je příjemná, nikde nebloudíme, občas se zastavíme na občerstvení a kocháme se krajinou.

Před polednem se před námi vynoří kouzelné městečko Hallstatt.

Projíždíme pomalu pěší zónou přes město a na opačném konci se ubytujeme v kempu pod lanovkou, která vyváží turisty na obhlídku solného dolu. Odpoledne si procházíme jednotlivá patra města a kocháme se výhledem shora.

Tady zůstáváme dvě noci v kempu Hausner – Höll, za dvě osoby a stan platíme 39 €. V městečku je jeden konzum, večer už není pečivo. Ulicemi se proplétá spousta turistů a nejvíce Japonců. Narazili jsme na hospůdku s českým majitelem. Nabízel mimo jiné špekové knedlíky. Hlavní atrakcí města je solný důl a historie těžby soli sahající až do prehistorie.

Po zkušenostech s točeným pivem v Rakousku, které nám nechutná a je drahé, kupujeme pivo v plechovkách v marketech. K jídlu většinou jíme sýry a salámy s žemlemi, občas si u stánku kupujeme teplé jídlo .

V pátek 29. 7. 2011 je předposlední den před nastoupením zpáteční cesty domů. Ráno drobně prší, ale přesto se vydáváme na projížďku po cyklostezce okolo jezera. Celý tento den se střídá slunečné počasí s deštíky. Cesta kolem jezera vede i po visutých chodnících nad vodou.

Objedeme jezero a vracíme se do Hallstattu v mírném deštíku, poobědváme u stánku

a v kempu odložíme kola. Po dešti jdeme pěšky k lanovce na Dachstein. Po cestě obdivujeme místní architekturu.

Došli jsme pod lanovku, která se pohybuje nahoru a dolů po laně bez jediného opěrného sloupu až k první stanici. Vystupující turisté jsou vybaveni do horského prostředí, což neplatí o nás, takže chvíli pozorujeme provoz a po chvíli odpočinku se vydáváme na zpáteční cestu do našeho kempu v Hallstattu, aniž bychom okusili vzrušující jízdu na vrcholy Dachsteinu.

Po cestě se opět rozprší, a my hledáme úkryt pod deštníkem v malé hospůdce u cesty, kde přečkáme u piva déšť a po dešti pokračujeme až do městečka.

Druhý den ráno je sobota 30. 7. 2011, balíme a pod zamračenou oblohou se chystáme opustit Hallstatt. Loučíme se s příjemnými majiteli kempu, kteří nám přejí šťastnou cestu a dobré počasí, ale jejich přání není vyslyšeno a hned za městem začíná pršet. Moje kole je bez předního blatníku – vzal za své po pádu na krajnici – a při jízdě stříká voda jak pod sprchou, místy nevidím vůbec nic. Po několika km jsem už i přes nepromoky promočená, zastavujeme a převlékám se do suchého oblečení, déšť ustává a jízda je zase v pohodě.

Rychle nám utíká, po cestě nakupujeme potraviny a pokračujeme mimo cyklostezky po hlavní až do Welsu. Tam se nám podaří opět drobně zakufrovat, ocitáme se dokonce na dálnici a z ní se opatrně vracíme tam, kam patříme. Obědváme a opravujeme přetržené lanko od řazení, potom jedeme dál a za chvíli jsme už opět u Dunaje. Zase začíná pršet. Nejdříve jenom drobně, potom se z toho vyklube vytrvalý drobný deštík, takže jedu opět pod sprchou. Přijíždíme k Mauthausenu, kde je kemp, ale ještě je brzy a ani se nám to tam nelíbí, proto hledáme na mapě pokračování cyklo k Dunaji a jedeme v dešti dál . Mapa ukazuje další kemp v Greenu. Přes vytrvalý déšť pokračujeme a těsně před setměním přijíždíme na úžasné tábořiště, stavíme stan, převlékáme se do suchého a ohříváme v ešusu buřty, které v tu chvíli chutnají báječně. Po kafi lezeme blaženě do suchých spacáků a spíme parádně až do rána. Druhý den je neděle 31. 7. 2011 a přestože je zataženo, neprší. Ukazuje se, že u tábořiště je malá marína.

Snídáme a pomalu balíme na další cestu.

Plánujeme dorazit až do Vídně a přespat v kempu na pravé straně Dunaje. Během cesty se potřebujeme najíst, markety jsou zavřeny a nemáme už žádné jídlo. Podél dunajské cyklostezky není příliš mnoho příležitostí k rychlému občerstvení, ale dvě z nich využíváme a jsme vděčni za párky s hořčicí a pivo za 16 €. Jsme spokojeni, počasí nám přeje a cesta kolem řeky nám poskytuje častý pohled na velké lodě, plující po řece.

Posléze se opět dostáváme do překrásného údolí s vinicemi.

Před večerem přijíždíme na začátek Vídně ke známému vodnímu dílu rozdělujícímu řeku a kanál. Na kraji mostu je mapa, na které je plánek kanálu, vedoucího přes celou Vídeň až k silnici č. 8, kterou jsme přijeli od kompy ze Slovenska před týdnem. Jmenuje se Marshalův kanál. Vydáváme se tedy cyklostezkou kolem tohoto kanálu a jedem krásným večerem a přírodou aniž bychom vůbec pocítili, že se nacházíme uprostřed velkoměsta. Na jednom prosluněném místě jsme šokováni pohledem na obrovského bobra, který si vesele okousával kmínek a vůbec nereagoval na naši přítomnost.

To už se ale blíží večer a protože jedeme po levé straně, minuli jsme kemp a musíme si hledat místo na spaní. Na konci cyklostezky kolem kanálu vyjíždíme na hlavní silnici, překračujeme ji a během chvilky jsme zašití v remízku vedle kanálu a pole, kde nerušeni stavíme stan a přečkáváme noc. Ráno je pondělí 31. 7. 2011. Po chvilce bloudění zjišťujeme, že silnice č. 8 je několik desítek metrů od místa, kde jsme spali. Potom už rychle pokračujeme k přívozu přes Moravu. Je mokro, ale neprší.

Na mokrém terénu jedeme pomaleji, po několika kilometrech zastavujeme a snídáme, hledáme defekt na zadním kole, ale zdá se, že po dofouknutí kolo drží, tak pokračujeme dál. Později se ovšem ukazuje, že zadní kolo jednoho leháče přece jen uchází, takže odstrojujeme bagáž a zjišťujeme, že se jedná o double defekt. Po zalepení pokračujeme už rychle k hranicím před Hodonínem a oslavujeme na opuštěné hranici návrat do Česka. Posíláme sms rodině.

Pokračujeme přes Hodonín na Uherské Hradiště po hlavní silnici hustým provozem. Občas se přižene přeháňka. Před Strážnicí v pensionu obědváme, jídla je tolik, že ho nemůžeme sníst a pokračujeme dál. Za Hradištěm přecpaným auty odbočujeme na Spytihněv a přes Napajedla, Otrokovice a Hulín dojíždíme pomalu do Přerova. Ještě doléváme u pumpy naposledy benzín a potom už nás čeká jen zdolání Čekyňáku, kde na vrcholu naposledy zastavujeme a pak už sjíždíme dolů do Penčic, jsme doma..

Cesta šťastně skončila, ujeli jsme cca 1 200 km za týden a jeden den.